2. Kapitola: Začátky neznámého || VAMPIRE PRINCESS

10. prosince 2012 v 20:31 | LussyNda |  VP
/ tak secret dneska bohužel nebude. A je to z důvodu toho, že když budu dávat kapitolu dvakrat za den tak zachvíli nebudu mít ani jednu kapitolu na zveřejnění. takže vám dávám Vampire Princess :-) protože jí mam opravenou a zítra ráno opět zveřejním. Pokud budou denně tak obě tyhle povídky tak to až tolik nevadí, ale denně dvě kapitoly z jedné povídky je na mě trochu moc ... tak doufám, že se na mě nezlobíte /
2. kapitola: Začátky Neznámého



Hodiny ve škole uplynuly překvapivě rychle. Nikdy jsem se ve škole tak nenudila jako dneska.
Jakmile učitel odejde ze třídy. Vezmu tašku a odcházím na chodbu.
Bylo na čase se trochu protáhnout.
Jdu rovnou ke svojí skříňce a za sebou slyším křik své nejlepší kamarádky.
"Hej Ang počkej." Zakřičí na mě Nataly a doběhne ke mně. "Hele celá parta se chystá jít do klubu." Usměje se Nataly. "Půjdeš s námi viď?" Zeptá se mě.
"Víš Nataly já nemůžu." Řeknu a zavřu skříňku.
"Co?" zeptá se mě. "A proč?"
"No prostě mám něco důležitého na starosti." Řeknu jí a dám si tašku přes rameno.
"Vážně?" Zeptala se. "Ale vždyť si celé prázdniny měla něco na práci." Řekla a zkřížila ruce na prsou. "Nemůže to jeden den počkat?" Zeptala se mi.
"Promiň, ale nemůže. Já…" začala jsem, ale nedořekla jsem protože jsem cítila něčí ruce kolem pasu.
"Nazdarek kočičko. Co takhle dneska něco podniknout, hm.." zašeptá mi do ucha a políbí mě na krk.
"Promiň nemůžu." Řekla jsem.
"Co?" Deen se mě zeptá. "To myslíš vážně? Vždyť už jsme spolu nebyli venku několik měsíců. Co se to s tebou stalo Angelo?" Zeptal se mě nechápavě.
"Nic. Prostě nemám čas jasné. Prostě nikam s vámi jít nechci jasné!" vykřikla jsem, protáhla se kolem nic a šla pryč.
Měla jsem toho plné zuby.
Nevěděla jsem co mám dělat. Vím, že chtěli strávit nějaký čas semnou, ale já jsem nechtěla a nevěděla jsem proč.
Bylo to jako by mi něco bránilo být s nimi a já to nechápala.
Povzdechla jsem si a vyšla z budovy naší školy.
Šla jsem cihlovém chodníku směrem k zámeckému jezeru, které odděluje les od zbytku města.
Bylo tu krásně. Voda v jezeře se jemně vlnila a stromy jemně šuměli větrem.
Tenhle čas sem milovala.
A to je přesně proč jsem se v poslední době vyhýbala všem svým přátelům.
Oni by tohle nikdy nepochopili.
Mysleli by si, že jsem blázen a to jsem nechtěla.
Došla jsem k jezeru položila tašku na zem a sedla si na zem.
Zády jsem se opřela o strom a vytáhla svůj deník, kde jsem si zapisovala všechno co jsem cítila, ale nebyli tam jen moje vzpomínky, myšlenky.
Byl to hlavně můj svět ve kterém jsem se ztrácela.
Do tohoto notesu jsem si zapisovala všechny své příběhy, které jsem si vymyslela a které se mi honili hlavou.
Moje mysl dneska přetékala nápady a myšlenky víc než kdy jindy.
Bylo to zvláštní.
Nějak jsem si to neuvědomila, ale najednou jsem se cítila zvláštně.
Otočila jsem hlavu a zalapala po dechu.
Kolem mě se točila bílá mlha a já nevěděla co mám dělat.
Zvedla jsem se a otočila jsem se kolem dokola.
Nic jsem neviděla, ale slyšela. Bylo to jako šum křídel a tmavých stínů.
"Halo?" zeptala jsem se a pořád jsem se otáčela kolem dokola. "Je tu někdo." Vydechla jsem. A v tu chvíli něco proletělo blízkosti mé hlavy.
Otočila jsem se rychle a v dálce zahlédla něčí postavu. Vykřikla jsem a moje oči se rozšířili.
Alexandrus POV:

Nevěděl jsem jak mám reagovat.
Po všech těch letech. Po všech těch letech hledání pořád nic.
Po mojí dceři jako by se slehla zem.
Byl jsem čím dál tím víc naštvanější. Bylo to moje jediné dítě.
Jak jsem mohl být takový idiot a věřit Abigaile, že mě milovala.
Sice jsem se na ní pomstil její smrtí, ale i přes to.
Zabil jsem jí, ale neulevilo se mi. Pořád jsem měl před očima to malé stvoření, které mi položili do náručí.
Byla dokonalá a byla to moje tělo a krev.
Tohle dítě mělo nastolit mír mezi znepřátelenými rody a teď?
Několik let byla pryč. Pryč odemně. Nechráněná.
Mohla být už dávno mrtvá. Ne!!! To jsem si nechtěl připustit. Nemohla být mrtvá.
A já jí najdu. Ať už je toto poslední co v tomto posmrtném životě udělám.
Ozvalo se otevírání dveří. Stál jsem u okna a díval se ven.
"Můj pane." Ozval se hlas syna mého nejlepšího přítele.
Otočil jsem hlavu a setkal se s pronikavě hnědýma očima rodiny Belikov.
"Co se děje Dimitriji?" zeptal jsem se.
"Jako vždycky můj pane. Opět několik útoků na naše lidi." Řekl Dimitrij.
Podíval jsem se na něj a povzdechl si.
Za posledních let vím, že jsem se nevěnoval svým lidem a jen hledal svou dceru.
Vím, že oni to chápou. Vědí moc dobře, že pokud najdu svojí krev bude to dobré pro nás všechny.
Ona má nastolit mír a ukončit válku.
"Jak zlé to je." Zeptal jsem se.
"Tentokráte zahnali naše lidi až na hranice." Řekl a já jsem zavřel oči. "Na hranice mezi našim a lidským světem." Dokončil svojí řeč.
"Chtějí nás prozradit. Chtějí, abychom se prozradili sami." Podíval jsem se na Dimitrije. "Myslím, že by jsme měli zaútočit." Řekl jsem pevně a moje rty byli pevně stisknuté.
"Můj pane." Řekl pochybovačně Dimitrij.
"Nebo semnou nesouhlasíš?" Zeptal jsem se a díval jsem se na něj. Jeho otec byl jedním z mých nejlepších a nejoddanějších přátel a blízkých, ale bohužel před deseti lety byl zabit našimi nepřáteli. Od té doby Dimitrij byl něco jako můj syn, kterého jsem nikdy neměl.
"O to nejde pane, jde jen o to, že nevíme proč najednou chtějí nás tlačit tak daleko. Možná bychom mohli ještě počkat. Zjistit co mají za lubem." Řekl jsem.
Podíval jsem se na něj. Měl pravdu. Už jsem to měl na mysli dlouho, ale až teď jsem to uznal.
Dimitrij byl ten pravý k vedení našich lidí a tohoto království a pokud nenajdeme mou dceru.
Moje království bude jeho, ale prozatím on dostane jiný úkol.
"Dimitriji. Už jsem to chtěl udělat dřív, ale teprve teď jsem k tomu dostal příležitost." Řekl.
"O co jde můj pane?" Zeptal se a zvyšoval své obočí tak jako to dělával jeho otec.
Usmál jsem se. "Tak zaprvé přestaň mi říkat pane." Řekla jsem. "Chci aby si byl velitelem našich mužů. Budeš mít za úkol vše co do teď, ale budeš mít svobodnou ruku ve všech rozhodnutí." Řekla jsem pevně.
"Mů…" Začal, ale pak se zastavil. "Ale tohle má dělat budoucí vůdce a vy přece máte pokrevního dědice." Řekl a já jsem polkl.
"Ano mám, ale víš moc dobře, že sami nevíme jestli je ještě naživu." Řekl jsem sklesle.
"Vy se chcete vzdát? Po tolika letech." Zeptal se překvapeně.
"Nikdy se nevzdám." Řekl jsem mu. "Jen chci zajistit svým lidem klid a vůdce, který se může naplno věnovat bitvě." Řekl jsem.
"Dobrá pane." Řekla v tom se otevřeli dveře a v nich se objevilo několik našich bojovníků.
"Pane jdou do útoku." Řekl jeden z nich. Podíval jsem se na Dimitrije.
"Jaké jsou vaše rozkazy ?" řekl jsem pobaveně Dimitrijovi a podíval se na ostatní. "Dimitrij je od dnešního dne vůdcem armády." Řekl jsem. Podle mě nikdo z nich nebyl překvapen až na jeho bratra Markuse, který se netvářil moc nadšeně.
"Musíme přejí do útoku." Řekl Dimitrij a sestoupil dolů.
Všichni se otočili a šli za ním a já věděl, že jsem udělal dobrou věc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sissa sissa | 10. prosince 2012 v 20:44 | Reagovat

slvelá kapitola a zajtra dáš tu secret že???prosíííím :-D  :-D

2 LussyNda LussyNda | Web | 10. prosince 2012 v 20:46 | Reagovat

[1]: ano zítra jakmile se probudím opravím jí a  pošlu jí na web přísahám

3 sissa sissa | 10. prosince 2012 v 21:19 | Reagovat

[2]: verím ti :-D  :-D

4 klára klára | 11. prosince 2012 v 16:44 | Reagovat

jůůůůůůů, krásná kapitola honem další prosím :-)

5 Tessinka Tessinka | 11. prosince 2012 v 18:23 | Reagovat

Nádherná kapitola :D opravdu moc krásná :D

6 zuzina zuzina | 11. prosince 2012 v 20:11 | Reagovat

jeeej fakt zaujímave už sa teším na dalšiu... :-)

7 Tessinka Tessinka | Web | 12. prosince 2012 v 21:30 | Reagovat

Holky no tak šup..... musíme psát další komentíky :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama